Uhlí končí, o dostavbě jaderné elektrárny se pořád jedná, fotovoltaické elektrárny mají kvůli výhodám pro solární barony špatnou pověst. Takové jsou startovací podmínky pro novou energetickou éru, která má stát na základech Green Dealu.
Zelená dohoda pro Evropu počítá do roku 2050 s nulovými emisemi skleníkových plynů a hospodářským růstem odděleným od využívání fosilních zdrojů. Splnění cílů má podpořit investice ve výši 1,8 milionu eur.
Jak by měla v souvislosti s novými podmínkami vypadat ideální struktura energetických zdrojů v Česku? Majitel společnosti Amper, ekonom a filozof Jan Palaščák říká, že je zbytečné ji předem plánovat. Vše podle něj ukáže a vyřeší trh – ovšem za předpokladu, že budou nastavené rovné podmínky pro všechny.
Sám je obdivovatelem nové generace jaderných zdrojů a jako první přišel s konceptem virtuální elektrárny, která vykupuje elektřinu od malovýrobců, tedy domácností, obcí a společností. Projekt prodal skupině Bohemia Energy a nyní na trh uvádí digitální měnu CO2IN krytou emisními povolenkami.
Založil také investiční fond Amper Asset Management, který by měl investovat řádově miliardy korun do obnovitelných zdrojů v Evropě, a rozvíjí startup Amper Meteo.
Jak by měla vypadat ideálně poskládaná energetická základna pro Česko poté, co z trhu zmizí uhlí?
Bylo by dobré otočit celé paradigma diskuse a nemyslet si, že my dva nebo nějaká rada starších a moudřejších naplánuje, jaká struktura bude za dvacet let optimální. Kdybychom se bavili o čemkoli jiném, připadalo by lidem zvláštní plánovat dlouho dopředu. V energetice to nikomu zvláštní nepřipadá.
Takže nechat osudu?
Je třeba vytvořit rámec, ve kterém spolu budou soutěžit technologie snižující produkci uhlíku. Optimální mix se pak objeví. Dopředu přece nikdo nic neví. Připadá mně zvláštní, že nikomu není žinantní pouštět se v energetice do centrálního plánování.
Jak si představujete rámec, o kterém mluvíte?
Na každém relevantním trhu by všichni měli platit stejnou cenu za vypuštěnou tunu oxidu uhličitého – od domácích topenišť přes kotelny sdružení vlastníků jednotek až po městské a velké teplárny. To dnes není, platí jen velké teplárny, a jsou tak znevýhodněné. Jde o to systém narovnat, místo toho abychom vytvářeli až absurdní schémata kompenzací.
Další příklad: jsou to čeští producenti oceli, kdo musí nakupovat emisní povolenky. Ale stejnou cenu by měli platit i dovozci z Turecka nebo Číny. Nejdříve bych se proto zaměřil na relevantní trh s teplem a ocelí. Pak lze pokračovat v narovnávání podmínek na dalších trzích, aby měli všichni stejné podmínky.
Je podle vás systém zvýhodňování a dotací, tak jak je dnes nastavený, smysluplný a efektivní?
Pro outsidery a malé spotřebitele je nesrozumitelný. Dnes je těžké hledat systém srozumitelných motivačních pobídek, podle kterých by se mohli investoři rozhodovat a spotřebitelé ho chápali. Když přijde další evropská regulace, ozývá se: pojďme shodit Green Deal, až budeme mít předsednictví. Místo toho, aby politici a manažeři říkali: pojďme narovnat podmínky. To moc neslyším. Je to jako hra, kde jedna dotace kompenzuje druhou dotaci.
Kdo je největší žába na prameni?
Souběh evropské regulace, která je příliš netržní a byrokratická a otevírá prostor spoustě lobbistů a rent seekers. Ti jsou na evropské úrovni velmi aktivní a na národní ještě mnohem efektivnější. Ve výsledku každý dostane svoji rentu a koncový zákazník to celé zaplatí. Trh chybí možná jen hráčům, kteří by na něj chtěli vstoupit. Ale i ti se většinou naučí sbírat drobky ze stolu, spíš než se snažit o změnu systému.
Není to také otázka bezpečnosti? Zachování stavu, ve kterém nehrozí blackouty?
Z hlediska distribučních soustav i zdrojové základny patříme k deseti nejbezpečnějším zemím na světa. Možná dokonce mezi první trojku. Je to přesně patnáct let, kdy se ozývalo, že pokud tady nebudeme mít za patnáct let nový Temelín, blackouty hrozí. A co se stalo? Patříme stále k velkým exportérům elektřiny.
Máme přes dvacet tisíc megawattů instalovaného výkonu elektráren a jen přes dva tisíce z nich tvoří obnovitelné zdroje. Představa, že by v Česku nebylo co zapnout, je absurdní. Navíc velká část odstavených uhelných zdrojů zůstane v režimu rezervy.
A pokud by nebyla energie z jádra?
Po odstavení jaderných bloků by mohl vzniknout nedostatek a pak by byla otázka, jak přesně ho nahradit. Nabízí se další jaderný zdroj a kombinace plynu a obnovitelných zdrojů. Německo se pro plyn rozhodlo v roce 2006. Je třeba to brát jako strategické rozhodnutí největšího souseda, díky kterému u nás bude plynu určitě dostatek. Spíš se ptejme, zda nebude plyn za dvacet let stejně neakceptovatelný jako teď uhlí.
Teď tedy představuje základní pilíř?
Pokud bychom potřebovali v horizontu dvaceti let řešit nedostatek elektřiny nebo tepla, plyn je určitě připravený. V delším čase je třeba se dívat na jiné technologie. Věřím další generaci jaderných technologií v podobě malých a středních modulárních reaktorů, do kterých investují Gates a Buffett.
Takže by mohlo v budoucnu víc subjektů dodávat jadernou energii?
Pokud nechceme skončit v centrálně řízené ekonomice moderního střihu, měli bychom si mentálně zvyknout na představu, že tady bude víc výrobců elektřiny než třeba tři. Vyrobit si ji zvládne každá domácnost, když na to přijde. Nemusíme čekat, až rada starších rozhodne, jestli za plotem postaví velkou elektrárnu.
Je na to Česko mentálně připravené?
Nemáme problém s nedostatkem, a to pomáhá udržovat velké zdroje. V okamžiku, kdy by nedostatek nastal, lidé by rychleji pochopili, že si můžou elektřinu vyrábět sami. K decentralizaci nevyhnutelně dojde, bude tu mnoho výrobců a samovýrobců elektřiny. Pouze otázka bezpečnosti je relevantním faktorem, který by mohl zabránit tomu, že i jaderné technologie budou provozovány mnoha subjekty.
Jsou nízkoemisní zdroje a soběstačnost dostatečně podporované?
Metr rozhodně není stejný pro všechny. Na prvním místě je jádro, pak uhelné teplárny a daleko za nimi obnovitelné zdroje. Diskuse je prostě špatně rámovaná. Vždyť co je soběstačného na tom čekat, až zahraniční dodavatel něco postaví? Vůbec nic, to je velmi nesoběstačné.
Soběstačnost znamená, že města, komunity a velké podniky si dokážou energii vyrábět sami. Třeba Škoda Auto má jasnou vizi, stejně jako další velké firmy nebo některé obce. V Táboře už není městská teplárna a nezaznamenal jsem, že by tam lidi mrzli. Se soukromým investorem cena tepla klesla stejně jako produkce emisí. Takových případů je hodně. Opravdu bych se toho nebál.
Sázka na jedno řešení, které má navíc přijít ze zahraničí, je naopak velmi nebezpečná. Víc nebezpečně už to snad nejde.
Přesto je to na stole. Je za tím jen lobby?
Není to jen lobby, ale i mentální nastavení. Čekáme, že si zvolíme dobrého prezidenta a všechno bude zalité sluncem. Čekáme, že dostaneme nové jaderné bloky a zachrání nás to, čekáme pořád na nějakého mesiáše. Byl tady dokonce v osmdesátých letech takový film, Atomová katedrála se jmenoval… A to vůbec neshazuju tuhle technologii, naopak chovám k jádru a fotovoltaice velký obdiv. Ale v Česku se stalo jádro určitou formou pseudoreligionismu.
Jak s tím hnout?
Bylo by dobré začít tím, že si řekneme: zdrojů je dost, blackout nehrozí. Nenastane průšvih, když letos rychle o něčem nerozhodneme. Tento předpoklad by měl být na začátku všech úvah.
Domácnosti slyší na dotace. Je to dobrá cesta?
Čím víc peněz jde do programu Zelená úsporám, tím lépe – je to lepší, než když je dostávají velcí producenti emisí. Ale obecně to není správný směr. Všechny výnosy z emisních povolenek by bylo lepší věnovat na penzijní reformu. Do budoucna to bude státní rozpočet velmi potřebovat. Myslím, že při ceně za uhlíkové emise se budou všem investice vyplácet i bez dotací.
Jakým obnovitelným zdrojům dáváte největší šanci do budoucna?
Potenciál vody už je v Česku využitý, nedoporučoval bych ani investici do biomasy bez kontroly pozemků, na kterých ji vypěstujete. Vítr se využívat dá, ale největší budoucnost má fotovoltaika. Pokud by se vytvořily vysokokapacitní tranzitní soustavy přes celý kontinent, mohli bychom být křižovatkou soustav a baterkou Evropy. Určitě lepší než tranzit pro kamiony a s tím spojené rozbité silnice.
Když říkáte baterka Evropy – malovýrobci si stěžují, že není příliš efektivní dodávat do sítě, co nespotřebují.
Technologie je v pořádku, chybí správná motivace a systém. Skutečně není pro malovýrobce příliš výhodné dodávat do sítě. Je třeba si dát pozor na nabídky, které slibují, že devadesát procent ze své fotovoltaické elektrárny spotřebujete sami. Je lepší počítat s tím, že to tak nebude.
Čím víc prodáte do sítě, tím méně je to výhodné – přebytky z malých zdrojů do sítě nejsou úplně žádaná komodita. Upozorňujeme klienty, aby své zdroje nepředimenzovali. Naopak ukládání do baterií je cesta.
Stejně jako třeba výstavba soběstačných domů?
To je strašně hezká idea, která může měnit mindset. Ale v praxi bych spíš než dům nepřipojený na sítě viděl budovu s minimalizovaným jističem a možností odebírat ze sítě v případu nutnosti. A může to být místní síť, která tak úplně nemusí brát elektřinu z druhého konce republiky.
Co může odstartovat změny, které jste nastínil?
Určitě to nebudou volby. Buď to bude nějaký průšvih, nebo ani neuvidíme, že už změna probíhá.
